Slyšel jsem to ze všech stran, musíš. Stalo se - 24 stupňů vzduch, 23 oceán, neděle dopoledne. Nafasoval jsem surfařské prkno a vyšel bojovat s oceánem. (píše Libor). Hned na začátku oznámím a to bez vytáček, vyhrál on, ten, který tam je už miliony let a jeho vlny se pokouší zdolat tisíce a tisíce nadšenců. Zařadil jsem se do dlouhé řady. Zatím jsem na straně prohraných, ale ne poražených. Byl jsem ve vodě celkem dneska dvakrát, dohromady necelé dvě hodiny. Z prvního pokusu jsem si odnesl jediné a to výrazné - respekt k miliónum litrů slané vody. Balanc nic moc, spíš nic než moc, dostat se dále do oceánu, tady bych to hodnotil za čtyři, vždycky si mě našel nějaký zrádný proud a nesl mě jinam než jsem chtěl. Čtení proudů a vln, to jest další kapitola tohoto sportu. K tomu jsou teď na této pláži (Dee Why) chaluhy, takže jsem se dostal mezi ně, a prostě v tom květáku se to nedalo, byl všude (neříkám, že bez něj by se dalo) - v plavkách, na špagátu od prkna, na hlavě.
Druhý pokus proběhl o poznání lépe. Dopádloval jsem dále, pokoušel se sedět na vodě (prkně), ale jaksi stabilita a příval vln mi bránil v pohodlí aspoň jakémsi netrpaném držení těla. Pár sekund jsem vydržel, poté jsem se opět naklonil při pozdravu zpředu a šel jsem zkoumat pod vodu. Když přišla velká vlna, která se před mým suchozemským zrakem zlomila, ukázala svoji sílu a razila si cestu bez potíží a vesele dále. Jako bych tam nebyl, absolutní ignorance mých 80 kilo. Ale já tam byl. Jen jinde. Prkno letělo a já několikrát poznal jak se dělá kotoul pod vodou do všech světových stran.
Několikrát jsem se snažil rozpádlovat a chytit vlnu, postavit se a poznat onen bájný pocit, když jedete na vlně - marně, marně a zase marně. Postavit to bych patrně zvládnul, ale nevím přesně kdy a jak se udržet. Takže tedy neumím vlastně nic. Zbývá jediné - zkoušet a zkoušet. Prý za rok se postavím a pojedu, slyšel jsem. Za rok? To bude dřív, tolik času nemám :-). Ale jistý je jedno, jde o prima zábavu na sedm dní v týdnu.
Žádné komentáře:
Okomentovat