Tak jsem poznal pokračování dvojice - pes a pošťák. Teď už jsem se nesmál. (píše Libor). Před pár týdny jsem hbitě přeskakoval plot, aniž bych věděl, že jsem něčeho takového schopný. Dnes v ranních hodinách už jsem nepřeskočil, ani jsem se nesnažil, nečekal jsem to, jen jsem slyšel štěkot, slečnu, která na miláčka volala a celý tento mikro příběh skončil na mém lýtku. Asi nebyla snídaně a noha poštovního vetřelce přišla vhod. Stisknul, já ztuhnul, oba jsme odběhli, každý na jinou stranu. On štěkal dál a já taky, nadával jsem jako špaček.
Takže jak to vlastně proběhlo: balík pro barák v ulici Soldiers 12. Vidím slečnu na zápraží, otevřu branku, nikde žádné upozornění, že může být poblíž hladový pes, já jdu v poklidu dále, tak jako vždy. Ona děva podepíše převzetí zásilky, vezme balík, pak se objeví malý ratlík, který štěká, ale nekouše. Popřeju pěkný den, otočím se na patě a odcházím jako tisíckrát jinak na jiných adresách. Najednou se ozve volání na psa, nereaguju, neotáčím se a kráčím v klidu dále. Jenže na scéně se objevil nový aktér. A evidentě chtěl hrát hlavní roli. Asi dva metry od plotu, který mě mohl zachránit, jsem lapen a zuby onoho zmetka. (nějaká směska vlčáka s menším pouličním poddruhem) hryzly do levého lýtka. Dál to znáte. On štěkal, já nadával. Nevím, koho sousedi víc slyšeli. Šel jsem k autu, kouknu na nohu, trochu kve a v tom se objeví u auta postarší osoba - a ona majitelka psa - omlouvala se, že to ještě nikdy neudělal (přece taky nebude říkat, že si značkuje lidi na potkání, že jo). Požádal jsem o dezinfekci, neměla, tak jsem zkusil alkohol. Nakonec se dezinfekce našla, i nějaký krém, leukoplast a bylo po nečekaném představení. Já se vydal na svoji úterní jízdu. Dojel jsem v pořádku, nic mi není. Taky mám přece očkování. Ale ona adresa má smůlu, půjde na černou listinu - nikdy už nedostanou balík, od zítřka jen kartu, že mají balík na poště.
Žádné komentáře:
Okomentovat