To, o čem jsem slýchaval jako dítě, se skutečně stalo. Povídačky nelhaly. (píše Libor). Každý pes u vrat cítí pošťáka už za rohem. Když se poté rozezní štěkací blues, tak nejde vlastně o blues, ale o randál na třetí. A chudák pošťák, aby se učil znát každého vořecha, který na něj cení připravený zub zpoza vrat.
Takže co dneska. Ulice Mons a neregistrovaný balík, takže označím ho scenerem, podpis nepotřebuju, rychlovka a jede se dál. Jenže Sv. Gabriel, archanděl, patron pošťáků, tomu chtěl při pondělku jinak.
K tomu celý den zvrchu voda a pořád zezhora dolů a pořád dokolečka. Navíc číslo baráku s přídavkem A, což znaží, že je příbytek postaven dále od ulice, takže kroky navíc, k tomu u silnice malá schránka, balík se nevešel. Ani balíček s knížkou Včelích medvídků by se tady neprotáhnul. Klasika. Zdejší schránky jsou kapitolou, kterou možná v budoucnu nakousnu. To byl právě onen důvod proč jsem se rozhodl jít až ke vratům. Padesát metrů, které...
Na ulici balík nenechám, že jo. Jenže k tomu pršelo, takže jsem se rozhodl vkročit na pozemek, zde naprosto běžná záležitost, a položit onen předmět k doručení přede dveře, když je ten nečas (ne Nečas). Žádné upozornění, že by jakýsi tvor mohl vyrazit zákeřně ze křoví a sápat se po nevinném doručovateli, který je jen v práci a právě si chtěl připsat na účet pár centů navíc.
No, otevřu, k tomu zdejší vrata, vrátka nemají klasickou kliku, je tu více monožností na cestu ven a zpátky. Dovnitř jsem se dostal bez problémů, balík třímám v pravačce, zavírám branku...první krok, druhý a najednou dvě bílé obludy se štěkotem hlasitě oznamujícím vyrazily z úkrytu, čekaly někde přikrčený až vkročím do jejich teritoria. Jenže tahle léčka nevyšla. "V mžiku zapomínám jaký systém na otevření jsem před třemi sekundami použil, mozek nefunguje, blikanec, nastává krizové řešení, jediné, které existuje. Obracím se, nevím co se děje s balíkem, jak ho držím, plavmo vpřed se deru na druhou stranu přes metr a půl vysokou železnou překážku." Dopadl jsem na zadní, balík v ruce, psi za plotem taky na zadních, přední už měli na vratech. Všichni tři jsme popadali dech, ale já byl vítězem, oni prohráli tuhle bitvu. Moc jsem se ale neradoval, byl jsem rád za neohryzané kotníky. Za chvíli vyrazil, spíše se dokodrcal, více jak 110 kilový majitel, lehce se usmál, poděkoval za balík a já odešel. Jsem zvědav, zda bude někdy druhé kolo...zatím jsem si připsal body do tabulky já :-)
Naposledy jsem takto skákal cca před deseti lety, ale to bylo zaplacený, jenže jsem měl na sobě žěnský šaty, makeup, klobouk, lodičky a přes rameno samopal. Tehdy to byla sranda ve filmu Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko. Dneska to legrace moc nebyla, ale zase jsem poznal, že když člověk musí, tak může.
Žádné komentáře:
Okomentovat