Mé tušení se vyplnilo, jednou to muselo zaklepat na naše dveře. A taky se stalo. A to ve středu 18. července v Sydney. Že to bude středa, jsem věděl, jen byla otázka která.
Jednou za čtrnáct dní mám v práci čtyři kanceláře na úklid, což znamená jakýsi dostatečný frmol, který neustává s posledním utřením smítka. V jednom se nedá tento marathon zvládnout v normálním čase, tak jsme domluveni s Jendou, že když bude moci, tak pomůže. Jenže. On šel na pohovor k práci a já se ocitl před hozenou rukavicí. A tak jsem začal sám. Navíc na první adrese vládne pevnou rukou železná lady, která se neupejpá říci, co by chtěla ještě ve své reklamní agentuře poklidit, takže s úsměvem na tváři jsem s ní prošel požadavky a dílo trvalo nakonec dvě hodiny, což bylo časové harakiri.
Svitla ale naděje v potemnělém velkoměstě. Jenda dorazil z pohovoru a připojil se, byli jsme tedy dva, ale časový handicap byl patrně nedohnatelný, ač jsme se snažili a od hadrů, mopů a luxů se jen prášilo. První dvě kanceláře jsme opustili v čase 20:30. Zajeli jsme do třetí, která je na jiném poloostrově. Zde jde dílo zvládnout docela v mžiku, ale problém je parkování. Vyřešil jsem to po svém, zaparkoval jsem ve vjezdu. Za dvacet minut přišel evidentně majetný majitel vozidla mercedes, že nemůže projet, tak jsem ho pustil, objel blok a vrátil se na stejné místo. Jenže on tam postával, stál tam v drahé košili s drahými knoflíčky u svého bílého vozu se zlatými obroučkami na nose a že: tady se nesmí stát, tohle není parkoviště atd. S provinilým výrazem ve tváři jsem skromně požádal o patnáct minut. Ne! dostalo se mi jasné odezvy. Bylo jasné, že tady neuspěji, takže jsem šel hledat volný flek na přeparkování. Tudíž další zdržení. Kde je ona australská vstřícnost a neustálý úsměv na rtech, ptal jsem do černé noci. Odpovědi se mi nedostalo, pokorně jsem zařadil zpátečku, objel blok, koukl při tom na neóny rozsvícené centrum a našel šedé místo pro dodávku.
Na poslední adresu jsme dorazili ve 22:25. Čas, kdy za 1:45 jede poslední vlak domů. Práce tady byla ale na dvě hodiny a k tomu půl hodiny cesty na základnu. Jeden nemusí být matematický laureát Nobelovy ceny, aby pochopil, že tenhle vlak výpravčí odmává bez nás. Taky že jo. Mohlo to být příjemné svezení po náročném dni...nakonec se nám otevřela brána do jiného světa, tam, kde se zadky na koženkových sedačkách nevozí.
Dorazili jsme něco před jednou, odevzdali auto a jali se dvou myšlenek. Přespat ve voze a počkat na první vlak v 4:30. Nebo ujít cca 7 kilometrů pěšky domů, což zjistil Jan podle chytrého telefonu.
Jsme mladí a neklidní a tedy jsme šlápli do kroku. Jelikož se na silnici opravovalo, trochu jsme si zašli, takže jsme asi dva kilometry přidali a dveře domu otevřeli ve 2:15. Já s puchýřem na patě. Teď udělat večeři a spát. Otevřel jsem ale ještě počítač a zrovna se na skype ozval Venca z práce (Sport.cz) a chtěl se družit, musel jsem ho hned v zárodku nemilosrdně utnout. Tímto se omlouvám a kaji, ale jestli si přečetl řádky výše, tak chápe, je to tvor s duší citlivou. I on by byl znaven po takovém dni, nepomohla by mu ani jóga jeho přítelkyně, možná už v tomto roce žena :-).
Tak skončil jeden pracovní den. Fotky z toho nemáme, ale není o co stát, nač okem pohlédnour. Dva jdou tmou a těší se na postel :-). (Psal Libor)
Žádné komentáře:
Okomentovat