Učitel magor, který nás se dvěma kily klokana v igelitce vyvezl na druhý konec Sydney. Omylem. Pak radši frnknul taxíkem

První "účastníci zájezdu" se začínají modlit, zatímco učitel Jeff bezstarostně brouzdá po mapě ve svém telefonu.

Dva týdny školy za námi. A za námi také nějvětší zážitek, i když ne zrovna příjemný. Po škole mělo být BBQ na pláži, hraní kriketu, ale nic z toho. V pár větách popíšu šíleného učitele s brýlemi na nose, který se na začátku chlubil, že má dvě kila klokana na rožnění. Pěkně v igeliťáku a v tašce přes rameno. Jak to ale začalo.
Od školy nás vyrazilo asi čtyřicet a on, on zmatkař a požitkář v jedné osobě. Půl hodiny jsme šli na autobus, který nás měl zavést na Bondi. Deset lidí šlo do prvního busu, třicet nasměroval neomylně do druhého vozida. Cesta ubíhala, ubíhala a ubíhala. On ukazoval, kde v Sydney poprvé pracoval, na telefonu se pyšnil Tasmánií, kde byl, co viděl. Mezitím stihl po telefonu lid z druhého busu uklidnit, že oni jsou na správném místě, ale my máme pomalejší vůz. V další telefonátu vyslovil větu: How are you, only ten minutes. (Jak se máte, jen deset minut). To byl vzkaz druhé skupině, která se už patrně obávala, kde jsme. Zcela poprávu. Po asi 45 minutách překvapivě překvapený učitel zjistil, že jsme na druhé straně Sydney!!!

Přijel autobus. Ale náš to bohužel nebyl.

 
Chlapec ale nelenil, žádný náznak stresu. Vzal do ruky svůj chytrý telefon a stále v něm hledal naše rovnoběžky s poledníky. Jenže se mu to nějak nechtělo protnout. Jedinou jistotu měl jen v kontinentu. Centrum na dohled nebylo, slaná voda taky nikde a domečky byly menší a menší. Po chvilce uvažování určil další bus  - vydali jsme se zpět na centrum. Asi po pěti minutách a rozhovoru s řidičem nás všechny rychle vypakoval. Na další zastávce opět pohledy do telefonu, jeho pohyby už narůstaly do svižnějšího tempa, pobíhal po zastávce, když jeden bus nezastavil, dokonce se vydal poklusem do silnice, že ho zastaví. Nezastavil.
Po dalších asi dvaceti minutách, když stále nosil klokana v igeliťáku přišel s nápadem odpoledne. "Já a čtyři z vás si vezmeme taxíka a jedeme za lidmi s prvního autobusu (odjel on a ženy), musím jim udělat toho klokana, všichni už tam čekají. Vás šest si vezme autobus a přijede za námi."

Další autobus, který kolem nás projel bez povšimnutí se Jeff pokusil dohonit, ale nebyl dostatečně rychlý.

Pak jsme ho už neviděli - odjel v bílém voze, telefonem v ruce a klokanem v tašce. Po tomto představení jsem nazval "učitele" magorem a kolega z Paříže něco zamumlal, že musí být snad zhulenej. A co my? Každý se vydal po své trase domů, na klokana a rožnění už nikdo neměl náladu. Jestli se druhá skupina dočkala, nevíme. Ale pokud ano, tak musel každý zaplatit 8 dolarů, což byla povinná platba za ochutnání tohoto zaručeně čerstvého masíčka. Takže 34 lidí na dvě kila. Ještě že jsme neměli.
Aby toho ale nebylo o pátečním odpoledni poskrovnu, tak já jsem nastoupil do jiného busu než Jenda, takže každý do domova dorazil po vlastní ose. Já třikrát přestupoval. Konec nastal po 4,5 hodinách, já závod ukončil o deset minut dříve než kolega, který dodá fotky toho netvora, který má být určitě umísten jinde než ve škole...

Tady jsme Jeffa viděli naposled. Tímhle taxíkem zmizel se čtyřmi vyvolenými i klokaním masem.