Takže první věc, o kterou jsem šéfa na novém pracovišti po přivítání požádal byl telefonát na můj vlastní mobil. Vyzváněl dlouho, ale nikdo se ho nejal zvednout... Ze všech stran jsem slyšel, že se s mým zánovním přístrojem, který jsem dostal darem od mé přítelkyně Rochelle k Vánocům mohu rozloučit. No, nerozloučil jsem se. Zavolal na místní Vodafone, zablokoval odchozí hovory, aby mě nepřekvapila bombastická faktura na konci zúčtovacího období a informoval Rochelle o neradostné události. Ona se také pokoušela několikrát volat můj mobil, ale bez výsledku. Jelikož jsem si nepamatoval společnost, se kterou jsem cestoval, neměl jsem ani účtenku a jediné, co jsem si pamatoval bylo, že řídil nějaký Ind a vůž byl nejspíše bílý - naděje na odhalení toho správného taxíku nebyly příliš veliké.
Další fáze hledání spočívala v obvolání všech taxisluřeb v Sydney, všichni slíbili, že nám dají druhý den vědět, jestli se nějaký mobil najde během nočního čištění vozů.... Výsledek? Nenašel. Dva dny jsme na mobil volali a stále zvonil, taxislužby prý nic nenašly. No a pak se stal zázrak - Rochelle se nevzdala a poté co všichni řekli, že můj mobil nemají, rozhodla se zavolat naposledy na moje číslo. Dlouhé zvonění bez odezvy a nakonec jedno krkolomné Hello s indickým přízvukem. Nevím, kde byl řídič poslední dva dny, ale zaplať pánbůh, že se ozval....a mobil doručil na moji australskou adresu. Inu - zázraky se dějí!
Žádné komentáře:
Okomentovat