Krkonoše další životní zastávka a bistro, restaurace u hlavní
silnice, která zela prázdnotou, byla zavřená, přesto jsme do toho šli. Kdy jsme
otevírali už nevím datum, ale těžké zjistit to není, v ten den, spíš ráno
jsme koukali na finále olympiády v Naganu, kde Češi slavili velký triumf.
Národ poté vyvolával „Hašek na hrad.“ Ale nakonec se změnilo jen jedno písmeno
a skončil tam Vašek dvakrát po sobě.
Na náš krkonošský triumf se muselo ještě počkat.
Hospoda zařízená a nezařízená, stav vyhovující a nevyhovující, bylo to jako
z pohádky, jen jsme ještě netušili, kde je dobro a kde zlo, ale když vám je
něco krátce po dvacítce a vedle sebe máte někoho, který opustil slušnou práci,
věří vám, nakročí do díry, kde nevíte, kde končí a jak je hluboká, tak si
prohru nepřipouštíte a jste jako tank, který razí jen vpřed.
Vše ale muselo nejdříve projít stavební úpravou. Aniž
bych chtěl a kalkuloval dopředu, nakoukl jsem přes vztah do rodiny, kde otec
byl schopný všeho, myslím tím práci. Vezměte to přes vodu, topení, železo,
dřevo, plyn, vždy věděl, tohle nikdy nepochopím, ale vždycky jsem se utěšoval,
že já umím něco jiného. Co? Nad tím jsem už tolik moc nehloubal pro jistotu.
On si vším si poradil, nebýt tyhle rodiny, asi bychom
neotevřeli, ale nakonec se stalo. Ještě předtím jsem si v různých časech a
dnech sedal do auta na parkovišti a počítal projíždějící auta. Chtěl jsem si
ověřit, kolik toho projede, kdy a jakým směrem. To vše kvůli otevírací době a
postavení reklamy. Sice nešlo o sofistikovaný marketing, ale jako základ
stačil.
Po otevření jsme byli podrobeni důkladné kontrole
místních, kteří obývali zdejší kopečky. Po pomalejším rozjezdu, se dařilo, a to
nikdo přitom nevěděl, že v kuchyni stojí člověk, který před pár měsíci
točil pivo, čechral desítky litry rumu týdně a živily ho blikající bandité.
Ještě předtím mu byla zaslíbená posuvka a mikrometr, ale v životopisu
nikde ani zmínka o kuchaření. Zkrátka velká neznámá a nula zkušeností. Přesto
odvážlivec otočil knoflíkem sporáku a postavil hrnce a pánve na rozpálenou
plotnu. Když si na to vzpomenu teď, polije mě horko, jaký jsem byl magor.
Vymyslet jídelní lístek nebylo těžké – rychlá a
jednoduchá jídla, která se dají stihnout v jednom v kuchyni a
v jednom člověku na placu, takže žádná honorace o šesti vidličkách a třech
lžičkách. Nic světoborného – přijet, nadlábnout, zaplatit a přenechat židli
dalšímu. Hlavně pro kuchyň muselo jít o dětskou gastronomii, protože já si
zkusil uvařit všechna jídla den před otevřením, předtím nebyl čas, dodělával se
vnitřek, bydlení. Takže jeden den navařit, ochutnat a za pár hodin otevřít. A
tak se také stalo. Za celou dobu vrátil jeden nespokojenec půlku řízku, že
v něm našel vlas. Našel, to jo. Problém byl, že šlo o vlas světlý, já měl
asi tak o šest odstínů hnědi tmavší. Hádat se ale nemělo cenu, on
z poloviny nakrmil břich a nic nakonec neplatil.
Každá hospoda, restaurace má své kunčafty, ti, kteří
jsou hosty častějšími než v domovském přístavu, který mají vepsaný
v občance. Pod českými velikány se jim stal Vašek, který pracoval ve
výkupu kovů a bydlel vedle bordelu. Tohle nevšední spojení se ukázalo, že sedí,
Vašek nebyl šedým průměrem. Třicetiletý typ, který miloval lenošení, cigarety a
alkohol. Když chtěl, otevřel bránu pro měď a podobné záležitosti, které vedly
k lehkému přivýdělku, leč často nelegálnímu. Usadil se u velké váhy, kde
pokuřoval, lelkoval, pozorujíc cvrkot. Tím cvrkotem on rozuměl holky, které
chodily kolem výkupu do práce, do bordelu. Vždycky na ně hulákal, že se staví,
ale nikdy nezašel do pelechu hříchu, on peníze radši protočil v hospodě,
kde za stejný peníz měl více muziky. Tak tedy aspoň tvrdil.
Když nespočíval vedle váhy ve starém ušáku, seděl
v hospodě na dřevěné židli, sice ho tam dosti často naháněl zaměstnavatel,
ale tím byl za důchodu probuzený podnikatel, který se rozhodl ještě na prahu
sedmdesátky přilepšit si na živobytí a dohnat kapitalismus i přes své nemoci.
Moc toho ale s Vaškem nezmohl. Tahle dvojka se buď milovala, nebo po sobě
házela něčím, co v Ottově slovníku naučném stěží pohledáte. A když jsem
zmínil, že se i milovali, tak tím myslím, že jo. U Vaška a dědka bylo možný všechno.
Možná proto nešel do toho bordelu…
Když byl Vašek v ráži, dokázal celý den žít na
mixovaném rumu s colou. Pokud potřeboval kuráž, měnil jen poměr těchto
dvou sloučenin – méně limonády, více rumu rychlostí přímo nadzvukovou. Občas si
objednal i tužší stravu, ale tu si většinou bral sebou, jestli ji někdy opravdu
poslal tam, kam měla jít, to nikdo nevěděl, to věděl jen on. I když možná ani
on ne, vzhledem k jeho stavům. Když jeden nejí a jen klopí promile do
chřtánu, časem se musí projevit nějaká újma. Jelikož Vašek dokázal lít
extraligu po celou sezónu i mimo sezónu, on nebyl jako dnešní sportovci, kteří
část roku dřou, a část relaxují, tenhle alkoholový sportovec dřel neustále,
neznal odpočinku. Dalo by se také přeložit – z opice do kočky, opice,
kočka, opice, kočka a tak stále dokola jako dobře promazaný stroj. To on
vlastně byl, akorát že v krvi mu kolovala podivná krev, která obsahovala
cukru jako jedna okresní cukrárna a játra měl příchutě rumové pralinky, která
kdyby se cítila, tak jsou sama ze sebe opilá.
Léta tohoto maratónu zapříčinila, že takový člověk nemá
nejlepší pověst mezi jinak nepijícím okolím, které ale chlastalo doma, když si
dojelo do Vrchlabí pro zásobičku na celý týden a pak se dokázalo popravit doma,
pěkně za zavřenými dveřmi. Druhý den dalo česnečku, šumivý vitamin vysypalo do
vody, nasadilo distingovanou tvář a vešlo vznešeně mezi spoluobyvatelstvo, ale
tak to prostě chodí.
Vašek nepatřil mezi smetánku, za chlast se nestyděl,
nám nevadil, neubližoval, problémy nedělal. Pravdou je, že čas od času se
v něm probudilo zvíře nespecifikovaného rozměru a druhu, které začalo
zničehonic vřeštit, mumlat osmnácté přes třicáté šesté a pak zmizelo neznámo
kam. Vždycky se ale vrátil. Co ho ale nutilo k těmto výlevům, dodnes
nevím, nikdy to neřekl, možná ani nevěděl. Možná byl nešťastný, ale spíš bych
to tipnul na prolité litry chlastu v dutinách žilních, které nebyly úměrné
časovému období, ve kterém byly vpraveny do hrdla.
Od pomalejších začátků jsme se vypracovali na
obsazenost, která těšila a dokázala splácet půjčené peníze. Jenže tenhle zisk
měl jednu vadu. Z třiceti dnů v měsíci jsme měli otevřeno
devětadvacet a to jsme byli na všechno dva. Hygiena, úřad živnostenský i čojka
chodily na kontrolu, divím se, že žádná z fundovaných pracovnic nepoložila
otázku – kolik hodin měsíčně pracujete? A to jste tu jen dva? Podle zákona a
vyhlášky to nelze, víte? Jenže nic. Úřední šiml lovil jinde.
Podle zákoníku práce se mohlo a patrně to platí i dnes
čtyřicet hodin týdně pracovat oficiálně. Když vezmu, že jsme ještě každé ráno
jezdili na nákup pro pečivo, občas větší nákupy, tak jsme každý přispěl do
pracovní morálky tři sta hodinami měsíčně. Asi šlo o hodiny, které chyběly
Vaškovi, když sedával u nás a dělal tržbu.
Byla to dřina, která nás ale bavila, než přišel
zádrhel. Tak už to ve světě spravedlivém chodí. Jako v případě pivnice se
ukázalo, že jde jen o jediné. O peníze až na prvních třech místech. Majitel
před námi pokoušel podnik provozovat, ale neuspěl, tak ho nechal
k pronájmu. Jenže po šesti měsících, a to ještě mimo sezónu to najednou
cinkalo a jemu se místo očních bulev protočila finanční trojčlenka a nechtěl
prodloužit smlouvu. Nakonec neprodloužil. Snažili jsme se vyjednávat, ale
můžete slibovat zlaté prase, jenže ten druhý vidí už krávu posetou drahokamy,
která dojí zlato v půllitrech. Takže zabalit, opustit a zpět. Kýžený
triumf se nedostavil a my opustili podivného rumového Vaška a krásné horské
ovzduší, ze kterého jsme stejně nic neměli. Já znal čtyři stěny v kuchyni,
Lenka stejný počet stěn v restauraci. Byl to smutný odjezd, ale měj jednu
výhodu, skončila třistahodinová měsíční šichta.
Žádné komentáře:
Okomentovat