Mexická telenovela dohrála a poslední bananatime

 Přišel jsem před pátou, majitel mi potřásl překvapivě pravicí, odešel jsem před půlnocí, ta samá ruka mě opět chytla u baru. (píše Libor). Takhle začal a skončil poslední den v Mexicu. A byla to jízda. Když jsem sem zavítal poprvé asi před čtyřmi pěti měsíci, zažil jsem něco podobného. Kmital jsem jak osmnáctiletý jinoch. Včera to bylo v podobném kvapíku, osmdesát rezervací a hukot, který začal v jednu odpoledne a skončil po desáté večer. Asi aby nezapomněl. Bylo to Pendolino v nejlepších letech, takový to byl šrumec, až takový, že jsem poprvé, a zrovna na poslední směně, zapomněl na bananatime. Pokaždé jsem si bral do práce banán, svačinka, když je hlad - rychlý, výživný, neurazí. Po pár týdnech si toho okolí všimlo a vždy přišla otázka - máš banán? Jo, tak to je dobrý, všechno bude klapat. Jednou jsem zapomněl a byl mi během pár minut zakoupen. Včera jsem nezapomněl, ale dopadlo to tak, že pravidelná šestá, kdy byl řádný a očekávaný bananatime, nenastal. Ani o hodinu později, tenhle kus ovoce šel zpátky se mnou domů. Poprvé!. A ne jen on v sobotu. Mexico chystá nové menu, tak mě majitel, že když prý končím, dal sebou výslužku. Byla to slušná popůlnoční večeře, i když trochu ostřejší. Při odchodu jsem majiteli popřál hodně zákazníků, poděkoval za práci, on svoji pravicí dvakrát pozdravil mé rameno, pronesl díky, přidal pár vět k tomu a naše cesty se rozešly. Já sešel naposledy ze schodů dolů, dveře za mnou klaply a skončila mexická kuchyňská telenovela.