Nemáme se tady špatně, to vůbec ne, ale jsou chvilky, kdy by člověk rád zavítal zpět. Včera jsme se s Jendou vraceli z práce, šli jsme pěšky asi dva kilometry od vlaku, zase byly práce na trati, tak nejel, takže jsme došli domů v jednu ráno. Ťapali jsme asi dvacet minut a těšili se na jídlo.
Jak jsme tak přemýšleli co pojíme, tak jsme se zasnili a představovali si, co bychom si dali doma, v Česku. Počítám, že když bych se doma objevil po pár měsících, letech, tak bych se dočkal plných talířů a mís, že by plotny nestíhaly.
Menu, které jsem o minulé noci spořádal bylo cca takové: jedno pečené kuře, poté přesun k druhému rodičovstvu, kde bych se v obýváku s novinami před sebou naládoval domácí svíčkovou s osmi knedlíky. Jen s osmi, abych měl ještě místo. Poté by nastal přesun na první adresu, kde bych se dorazil kafem a českými buchtami s jablečnými povidly a tvarohem. Tím by vítací menu skončilo.
Po tomto představení bych si asi chvíli zdřímnul, aby bříšku vytrávilo. Poté by se mé chuťové buňky těšily na vařené hovězí s mrkví, kuřecí řízek a vepřové kotletky na houbách. Mohla by být i bramboračka, kde lžíce samozřejmě musí stát. Špatný by nebyl ani okurkový salát a rajčatový s cibulí. Na dezertovou tečku bych se tentokrát vyhnul sladkému, ale dal bych strouhanou mrkev s jabkem a pomerančem.
Když bych tento sen asi tak během dvou dnů všechen pojedl, večer bych zašel na pivko s bratrem do lidovky. Dal bych pět kusů a po návratu bych dorovnal hladinu utopenci s hořickým chlebem, poté spokojeně usnul, patrně v obýváku, do pokoje bych byl línej dojít.
No, a první dva dny návratu by byly za mnou :-)) . Takže někdy v budoucnu se můžu těšit.
Žádné komentáře:
Okomentovat