Tento týden byl vskutku první, který se ukázal jako zatěžkávací zkouška na hlavu a tělo. Dopadlo to tak, že jsem se nezbláznil, ale musel jsem vynechat cvičení, páč jsem zlenivěl po tělocviku v práci. Tolik dřepů jsem v životě nedřepl. Sice bez činky na zádech, ale s hadrem v ruce. Na váhu teď radši nelezu, protože bych se akorát vytočil a váhu poslal do věčných australských lovišť. Kdo chce zhubnout, doporučuji vycestovat ke klokanům. Počáteční náklady jsou sice solidnější, ale efekt je okamžitý, kam se hrabe 152 diet hvězd od stříbrného plátna. Pod tímto nemilosrdným faktem jsem zahájil protiútok, nebojím se říci invazi, a bude se vykrmovat. Začínáme zatím snídaní. Po každý snídani přijde na řadu koktejl - banán s mlíkem, je to chutný, přímo výborný a snad trochu začnu kynout. Večer patrně druhý porce, jen jiné ovoce. Postupně stravu ještě s kolegou Jenem upravíme, který také jídlem neopovrhuje, naopak ho vidím jíst toliko, že jsem za roky neviděl. Chutná mu tu náramně, asi jiné podnebí. Půl pytlíku špaget mu je málo.
Ale zpátky z odbočky na hlavní silnici: Dvě práce v týdnu a o víkendu škola. Takže, abych to shrnul. Pondělní a úterní pobyt v italské restauraci je docela odpočinek na hlavu. Zatím jsem poznal tři věci - utrhávání hlav mořskýému něčemu, asi koníci, balení a vážení špaget na odchylku 2 gramy a drhnutí nádobí, kde pánve mají svoji prioritu, kterou nelze obejít. Australský kuchař Jan s německými předky si to tak výslovně přeje. U prvních dvou činností si oddáchnu, u třetí jedu jako fretka s baterií, které nekončí životnost, ale nevadí mi to. První den jsem odmítl z časových důvodů oběd, musel jsem se seznámit se šéfem z druhé práce, takže jsem s lítostí a kručením žaludku řekl ne. Jsem blbec. Druhý den mi už nikdo nic nenabídl :-).
Jako hlavní zdroj obživy se nyní jeví uklízení kanceláří, od pondělí do pátku od cca 16:30, kdy nasedám do auta a konče mezi 22 až 24, poté pro zpestření ještě cesta domů. Tahle práce není z těch, kde by člověk přemýšlel o kariéře a stavěl si vzdušné zámky, ale to základní plní, tedy, má přinést na účet nějaký dolar. Co se týče ježdění po levé straně, tak už jsem si zvykl, maličko jsem jen zatrnul v pátek, když jsem dojížděl a blikalo na mě hladové oko nádrže, naštěstí past nesklapla.
Po tomto cestování tu máme noční návraty domů. Na první pohled romantické, hned na ten druhý dlouho bavit nemůžou. Jelikož tu stále na trati železničářské něco kují, nikdy nevíte, kdy co a kam pojede, takže jednou jsem přijel v půl druhý ráno, jednou jsme s Jendou dorazili před jednou, a to jsme šli ještě dva kilometry procházkou. V pátek jsem myslel, že přespím dokonce v autě, protože bylo hodně práce a nevěřil jsem, že stihnu poslední spoj, ale našel jsem sousední zastávku, kde jezdí vlaky o něco déle a dají se kombinovat lépe přesupy, což jsem využil a v pátek jsem byl doma už o půl jedné. Jenže poté dvojitá večeře a je zase o hodinu více :-). Ale na to, že bylo pátek 13, tak vše dopadlo dobře.
Škola, dnes jsem začal ekonomii. Učitel jménem Upjeet Singh vzrůstu nevelkého, ale chlapsky podsaditého a národnosti netuším. Něco má z Inda, něco z místního Aboridžince, vyznej se v tom. Podle prvního dne to vypadá, že bych první tři měsíce měl i se zápočty přežít, chlapík je povahy veselé, usměvavé, sem tam zobne něco někomu ze stolu, upije kafe, vodu, přeparkuje auto během hodiny. Má přístup takový lidský, ví, že o víkendech by se člověk neměl stresovat a my jsme tam nepřišli spasit světovou ekonomiku. Jen nás 23 - 80 procent Asie, 2x Španělsko a Francie, jednou jeden zástupce český. Zítra snad vše poplyne v podobném duchu.
A když skončí v neděli škola, tak v pondělí kolečko znovu. (psal Libor)
Žádné komentáře:
Okomentovat