Třetí týden už sedím doma, žebra ne a ne být v cajku. Dlouho jsem byl optimistou, jenže přehnaným, neznalým. Žebra prostě neurychlíte, žádný prášek, mastička, operace, obvaz. Čas, to je ten lék, který ale nemá přesnou konečnou, den, kdy se probudíte a jste zase ve stavu zdravých, schopných. Já stále neschopný.
Zatím to vypadá, že čekání bude pokračovat, což je problém pro pošťáckou práci. Já v tomhle stavu to prostě neodtahám, neodřídím a šéf nemůže být x týdnů bez člověka, který vezme, naloží, rozveze a vydělá mu dolary. On potřebuje víc výkonného tvora než jsem teď já. A já nemůžu být bez těch dolarů taky, tak nějak jsou důležité pro placení všeho a život na tomto světě.
Takže co?
Ráno jsem se probudil, dal kafe, se skřípěním zubů sedl do tranzitu a vydal se podat výpověď. Byla přijata. Konec vstávání ve 3:30. Poté jsem to zavolal i druhému, podšéfovi. V pondělí odevzdám auto, všechny věci a má pošťácká kariéra po dvou letech bere za své. Vždycky jsem se těšil na poslední den, poslední balík, že si užiju ten konečný den pošťáka. Jenže už tu byl a já nevěděl, že byl. To mě mrzí. Nevím proč, ale mrzí. Prý když se budu chtít vrátit, že byli spokojení, mám se ozvat, ale znáte to...voda teče, slova plynou a skutek utek. Nemá cenu řešit. Tenhle pošťácký příběh je u konce, nejde vrátit čas. Jedno žebro a svět je vzůru nohama. Zdraví dostává přednost, proto konec, radši pár týdnů v klidu a bez příjmu než nějaký problém v budoucnu. Jsem přece rozumný :-)).
Co teď?
Dostavilo se štěstí v neštěstí. Tři dny po návštěvě pohotovosti mi zavolal bývalý šéf, ten, u kterého jsem pracoval tři měsíce na úplném australském počátku. To jsem vyfasoval auto, kbelík, vysavač a byl kancelářskou uklízečkou. Od té doby jsme o sobě nevěděli, až najednou před dvěma týdny telefon.
"Jak se máš, co děláš," ptal se. "A co práce, hledám jednoho člověka," pravil skutečný důvod volání.
Trochu více mi padla brada, ale dal jsem ji zpátky do pantů. Po takovém čase a on na druhé straně bezdrátového aparátu. "Sháním Operation managera," představil svůj nápad. Jen jsem se usmál pro sebe. Ale měl jsem čas, žebra nedovolila se přiblížit k balíkům, tak jsem si vzal čas na rozmyšlenou, že se případně ozvu. Když jsem další týden kývl, že můžeme zkoušku zkusit, prošel jsem osobnostím testem, absolvoval pohovor jako další oslovení. Moc jsem se touto budoucností radši nezaobíral. Asi by to byla hodně velká klika pro jednoho. Jenže jedno dopoledne zavolal, že vybral mě, takže jestli řeknu ano.
Jak říkám, štěstí v neštěstí, které mi usadnilo ukončení práce pošťáka. Přijdu o balíky, ale taky tréninky, na který jsem chodil. Sice mi jeden vystavil stopku, ale to se prostě stane.
Takže v listopadu nástup. Do teď byla dodávka moje kancelář, teď to bude pevný kancl se čtyřmi stěnami. Před dvěma lety jsem uklízel, oháněl se prachovkou, teď mám vyfasovat křeslo a snažit se o klidný chod úklidové firmy, aby měl majitel čas na rozvoj firmy. Samozřejmě na to nebudu sám, celá společnost má do patnácti lidí. Trochu jako uskutečnění nemožného snu v kariérním australském žebříku. Jako když se ve výtahu práce dostanete o pár pater výše. Výzva, nervy, odpovědnost, změna šatníku, stěhování, jiná adresa školy. To s tím vše přichází. A to všechno kvůli žebru. Každopádně nezkusit to, vynadal bych si. A to já nerad :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat