Rodičovstvo, které poznalo v podstatě jedno až dvě
zaměstnání za život, lomilo rukami nad synem dobrodruhem, ale více nezmohlo. Do
třetice přišla na řadu nabídka a poptávka kávy, alkoholu a podobných propriet.
Původně na startu stálo malé městečko, poté krkonošská panoramata, nyní
lázeňské město, kde byla hozena udička na stále nespokojené studenstvo, které
bylo nespoutané, bouřlivé, rebelující a tím pádem mok nabitý volty chtějící.
Ale bar v prvním patře není výhra a důvod
k přehnanému jásotu, nikdo se do něj dvakrát nehrne. Jak ten, který má
platit nájem, tak hosté, proto musíte být proti jiným jiní. K tomu riziko
úrazu je zde větší. Každý kdo poznal opilecký stav, ví, jak dokáže být každý
schod zákeřný, navíc, když se pohybuje do všech světových stran.
Třiadvacet schodů dvakrát točitých, poté šestimetrová
chodba, špičku chodidla doprava a zábava mohla začít. To byla cesta
z ulice do baru, která byla lemována vyčpělou citronovou žlutí po stěnách,
které začínaly navíc v podchodu z ulice, což byl další dárek. Kdo nakoukne
do podchodu, každý si razí cestu jen vpřed a moc se kolem neohlíží.
Jenže pro úspěch stačí najít i jen maličkost, která
poté rozrazí zrezavělé panty u dveří a vše začne klapat podle představ. Tedy
vydělávat v tomto případě.
Když jsme se přijeli poprvé podívat na místo činu,
které jsme našli na inzerát, nečekalo nás nic, co by rozplesalo srdce radostí,
to zůstalo jako ze železa. Vpodvečer, kdy má být narváno, u baru posedával
jeden mouřenín, který buď sem zabloudil, nebo už tu seděl pár hodin plus pár
dalších jinde navíc k tomu. Už byl ve stavu, kdy jen odpočíval a jeho konzumace
se blížila nule, takže se stával pro podnik krajně nerentabilní.
Ani s příchodem majitele se moc nezměnilo, slova
chvály pěl, jako kdyby vlastnil Lobkovický palác, který nabízel se slevou a on
na tom ještě tratí. Jenže tak to nebylo, pochopitelně.
Tenhle bar v prvním patře měl navíc jednu zásadní
záležitost uvnitř. A to potemnělou - černé zdi i strop a čtyři matné bodovky.
Ale bez této čarodějnické místnosti nešlo podnik pronajmout. Šlo o světnici
v podobě příbytku pro automaty, kde nemohly být stoly ani židle, jak
majitel nakázal. To byla jeho podmínka. On viděl v těchto bednách svůj
bobtnající zisk a pitivo bylo jen drobek, taková ozdoba, pro nás, se kterou on
nepočítal.
S automaty jsem měl zkušenosti, ale tohle bylo
jiný a dosti rizikový. Více sofistikovanějších beden, vyšší možnosti sázek,
tedy šance na větší problém s neúspěšnými, lidnatější město a tím pádem
značnější šance na stahování se živlů, které jsme navíc neznali. V tomto
ohledu je malé město ideální, každý se zná, jde o konflikty v domácí
kuchyni, zde ne. Tohle je srážka s přespolními.
Jenže bez automatů k pronájmu nemohlo dojít.
Nakonec jsme kývli a vzali to se vším všudy. Byli jsme čtyři a střídali se na
směnách jako na skautském táboru. Když bylo potřeba, spalo se v kumbálu.
Další začátečnické nadšení, které nemělo hranic. Hranice naopak přicházejí
s přibývajícím letopočtem v kalendáři. Někdo tomu říká zkušenosti,
ale možná jde jen o pouhou lenost a zbabělost.
Bar otevíral k večeru a měl otevřeno, dokud byl
lid ochoten pít a utrácet. To byla doba, která fungovala v časech
minulých. Jenže stovky studentů nestudují o pozdním odpoledni, k večeru,
ale od rána a mají přestávky a chodí se za školu. Takže jsme otevřeli bránu
vstupu už od deseti a od pátku do neděle jeli nonstop. K tomu vymysleli
denní slevy, víkendové slevy a dopolední koktejly, samozřejmě bez alkoholu, aby
na nás nepřišel školník s rákoskou. Nevím proč, ale jahodový džus a trochou
mléka, byl nejpopulárnější hit.
Postupně se vyprofilovala dopolední i večerní sestava,
která zde uhnízdila a přijala nás a tento bar v patře za svůj. Ceny lidové
a domluva možná. Jelikož docházející byli z oboru, chápali, moc neremcali
a uměli popít, bavit se a utratit.
Taková Slávka se svoji zrzi hřívou se nosila jako
poslední páv na Zemi, mozek měla v oblacích, a tak občas narazila hlavou
do kočáru Svatého Petra, což jí někdy při přemýšlení lehce více poznamenalo,
ale sebevědomí měla, že kdyby ho prodávala, tak má plný sklad jako Tesco
s Mikuláši v červenci. I když do ideální postavy, tedy podle módních
časopisů, měla daleko, nedbala na tento prvek nedokonalosti zřetel, který ji
měl znevýhodňovat. Nosila se, seděla si, opírala se, natáčela se, tak jak
chtěla a rozhodně ji při tom nebylo nepříjemně. Ona měla své sebevědomí, se
kterým dokázala dokonale komunikovat, to byl její neomylný řidič studentským
životem.
To Ignác byl dítko z bohatého vrhu, kde tatík
vlastnil na Šumavě pár penzionů, hotel a synka vychovával stylem – „Máš peníze?
Tady máš. Hlavně neudělej průser.“ Ignác, který se svými havraními vlasy
dokázal oblbovat spolužačky, krapek mu ale pomáhala i tátova peněženka, byl
oblíbencem u opačného pohlaví. Jeho pohazování patkou bylo známé po všech
patrech školy. Jako na divadle mají prvního milovníka, tak on jím byl zde. On
si žil svůj postpubertální sen a ostatní mu lehce záviděli.
Jeho nevětší spoludruh byl, jak už to bývá, úplný opak.
Jarda, který byl bohémem, láskou k fotografování posedlý, ale bez koruny
na světě chodící. Ale měl Ignáce, který byl jeho bankovním domem se stále
otevřeným účtem navíc bez úroků za prodlení. Pokud i zde vyschl finanční zdroj,
Jarda sáhl do svého fotografického archívu a vydal se využít nabídky a poptávky
po lehce a více odhalených kamarádkách, které ve slabších chvilkách popustily
uzdu fantazii, a také více oděvu ze svých mladých a pevných těl, které byly
žádostivé. Fotky byly prodávány pod přísahou, že každá půjde pouze do soukromé
sbírky. Ne vždy se tak ale stalo a občas se Jarda nestačil vykrucovat, když mu
bylo spíláno do blbců a kreténů. Někdy se prostě nějaký kupující ve slabší
chvilce chtěl pochlubit, zaujmout a neviděl dále než na deset minut příštích a
nějaká domácí sbírka byla tak vzápětí rozšířena o pár dalších soukromých
domácností.
K Jardovi patřila Monika, vyhlášená kráska, která
věděla o své devíze, která jí byla dána do vínku. Jardovi blbla hlavu
v pravidelných dávkách, ale jinak to byla mrcha, která ač blondýna, uměla
počítat a byla navrch vypočítavá, tudíž ďábelská kombinace. Ne jednou a
ne jeden kalíšek skončil na žal v Jardově těle, kde poté hledal pravdu
tohoto světa. Stále ale nacházel na dně Moniku, byla jeho prokletím a múzou
zároveň. Vyrůstala jen s mámou, která do vzorné matky měla daleko asi jako
pudl do bernardýna. Její výchova nekončila žádnou hranicí a ani nezačínala,
tohle ona neměla. Jedinou výchovou byl afekt. Dlouho nic a najednou vše srovnala
jako laťky v plotu. Po tomto přístupu, kdy je doma láskou šetřeno, není jí
potom na rozdávání ani dále.
Tahle čtyřka byla v baru denně, absentovala jen,
když musela každý druhý víkend zajet se podívat na rodičovstvo a přivézt čisté
prádlo a další finanční pozdrav, který poté byl přepočítán na alkohol a byl
transformován do naší kasy. Kamarádi kamarádů se nabalovali a bylo fajn.
Mezi náctileté se vtěsnalo na barovou židli i pár
postarších. Mezi nimi byla i zednická dvojka Petr a Pavel, ti se k nám
dostali díky fasádě a lešení. Nahazovali protější barák, a když byli
v patře, našli nás. Od té doby se jejich četnost návštěv navyšovala a
práce naopak dostávala méně prostoru.
Když se řekne zedník, tak to je pivo a kořalka, tihle
dva byli odkojeni touto dvojkombinací, které se statečně drželi. Dokázali
popít, vypít, zapít, vždycky si našli důvod, proč vypnout míchačku a začít to
míchat naproti. Tam ale nevydělávali, pravý opak. Petr i Pavel nebyli bratři,
ale poutalo je silné pouto. A tím byly automaty, blikající neštěstí. Petr
ženatý, dvě děti, Pavel svobodný. První byl šéfem a měl více peněz, druhý bral
méně, ale hluboko do kapsy měli stejně. Prohrát pět tisíc za den, i to se
stalo. A s přibývajícími rumovými smrštěmi byli kluci, které jsme znali
jen v montérkách, divočejší. Párkrát se poprali, židle zlomená a pláč
střídal řev a hněv. Po pár týdnech ale jejich dobrodružný život v prvním
patře šmahem skončil. Fasáda nepřibývala a materiál ubýval. Za minulého režimu
se tomu říkalo rozkrádání socialistického vlastnictví. Nějak se radovánky
musely zafinancovat.
Ve tři ráno neznámý přízrak, který pil jen koňak a hned
ve dveřích, když si objednal, oznámil. „Budu tu dlouho, baví mě to, peníze
nejsou problém, ale za pití neplatím.“ Pár nechápavých pohledů na začátku,
které ale vystřídala radostná donáška lahodného moku. Po sedmi hodinách odešel,
nic neřekl, ale zůstalo po něm prohraných třicet tisíc. I tací lidé se
v baru našli.
Po pár dalších týdnech byla hospoda každý večer
nadupaná, dávali se rezervace, dopoledne se také něco vlilo do pohárků, vládla
spokojenost a jméno baru v prvním patře se linulo měsíc po měsíci i do
vzdálenějších lázeňských ulic. Jenže se dostalo i k typům nekalým, kteří
rádi posedí, popijí, avšak dělají problémy a nechtějí moc platit. K tomu
občas u stolu ještě bojové čtyřnohé plemeno, které jim dodávalo kuráž, sem tam
rozbitý nos na chodbě, psaníčka na záchodě a policajti měli najednou zvýšený
zájem, což byl problém, když musíte platit nájem.
Nešlo o nejlepší reklamu. Po dobrém, po zlém, ale nic,
tenhle virus se nedal zahubit a působil jako alergie na ostatní. Zpočátku
jsme proplouvali a dušovali se, že nebude tak horko, ale potili jsme se čím dál
víc a častěji. Lidé chodili méně, měli strach, který vyvrcholil vymlácenými
okny, což navíc v prvním patře je větší problém, když se milióny střepů
snášejí na chodník o sobotním dopoledni, kde rodiny s dětmi směřují na
lázeňskou kolonádu.
Byl konec, stupidní kalich násilí zmařil a vyštval vše.
Podchod uzamčen na petlici, na kterou jsem pověsil ceduli a napsal definitivu
velkými písmeny - ZAVŘENO a jedna část života skončila. Pár let v kouřovém
a alkoholovém oparu bylo minulostí. Přišla ale jiná, úplně jiná budoucnost, ta
už nebyla s odérem piva a automatů. Naopak, plná zdraví, chytnul jsem se
rozrůstajícího kultu těla. Do teď jsem těla druhých ničil, teď jsem se je jal
napravovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat