Druhá kapitola dospělosti odstartovala v pivnici, stal
jsem se pinglem. Zkouškou jsem prošel a byl přijat do role zaměstnance. Plat
stejný, volna dvakrát tolik plus dýžka. Pravdou je, že volna bylo více, ale jak
už to bývá, v hospodách se osmičky podle zákoníku práce nejedou, když na
to přijde tak i dva dny v kuse. Zase aspoň nebyla nuda. V devatenácti
jsem ztratil možný a pohodlný život kontrolora, pevnou pracovní dobu a oblékl
se do tesilek a košile. Takže v podstatě jsem vyměnil jedny montérky za
druhý.
Mé restaurátorské zaučování měla na starosti dvojka
lihovým světem protřelá. On a ona. Ona za výčepem vše sledovala bedlivým
zrakem, on roznášel. Když bylo potřeba panáčku pro zahřátí, vydala se mezi lid,
ťukla si, zasmála se a hospodské kolo se točilo vesele jako pípa po fotbalovém zápase.
V zásadě Marcela dávala přednost vodce. „Když mi
bude někdo chtít objednat panáka, tak vždycky vodku,“ dala mi hned na úvod
radu, i když spíše rozkaz. Vodka a voda jsou barvy totožné, nerozpoznatelné, a
když třeba Pepa po sedmi pivech a třech rumech roztáčel velké objednávky a
otevíral kešeni po právě přišlých sociálních dávkách, nepoznal nic. Byl rád, že
Marcelka pije, když pila, bylo veseleji. Pepa byl středem pozornosti, chlapi si
ho dobírali a Marcelka to prostě s druhým pohlavím uměla, věděla, jak
spustit penězotok do své kapsy. Poté přešla hlavní úloha o chod podniku na
Karla. Jenže i když se Marcela snažila, ne každý byl ochoten kalit si kalení
vodkovou vodou, a tudíž šéfovou počastoval rumem, zelenou či griotkou, takže za
chvíli zbylo ze šéfové jen sedících osmdesát kilo a oharek od cigarety, kterou
už ale nebylo potahováno. Před pár hodinami bystrá hospodská měla nyní
dokonalou špičku, teď se čekalo jen do zavíračky a šup do peří. Někdy musela
odejít i dříve prací znavená. Naštěstí jsem si z tohoto školení nevzal vše
ukázané.
Když jsem se zaučoval, poznal jsem také správnou míru
kafe, tedy z pohledu za pípou, ti před pípou by patrně nesouhlasili.
Žádných sedm gramů podle odměrky, ale zásadně méně, pivo také většinou nedošlo
do sklářské míry, sem tam byl člověk také poslán do krámu, samozřejmě, že ne
hned vedle, pro takzvaný dokup. Ideální byl džus a právě kafe. Litr rumu se po
klasických panácích prodal za dvě stovky. Nákup flašky byl osmdesát. Při vylití
dvaceti litrů týdně tohoto moku šlo o slušný přivýdělek. Jak číšníci uměli
obchodovat s černým zlatem, džusem a tvrdým alkoholem, tak kuchaři si zase
jeli v masu.
Proti práci kontrolora s mikrometrem šlo o
poznatky mnohem pestřejší, to každopádně, trochu jiná životní škola. Každodenní
kontakt s pijícími měl své plusy ale i mínusy. Když si stotřicetikilový
Kamil, který dokázal otevírat jako první host v devět a ve tři se dočkal
věrného spoludruha Petra, který dorazil na kole, dostal do ráže, stihnul deset
piv a stejný počet panáků. Mimochodem Petr dal své tři ušmudlaný a časem teplem
nepoživatelný piva, tři rumíky, sedl na kolo a začala jeho denní rutina. Na
kole pět kilometrů na chatu, kde nakrmil králíky a zpátky. Někdy se zastavil i
při cestě zpět k rodině.
Při malé násobilce a každodenní návštěvnosti, člověk
docházel k jedinému závěru, Kamil, pro kterého bylo pití koníčkem a
posláním zároveň, nebyl lemtajícím invalidou, byl zlatým vejcem pro podnik.
Jelikož Kamil ve svých padesáti letech pil na plný úvazek u nás, nemohl tudíž
pracovat jinde, to dá rozum. Byla snaha o práci v kotelně, ale zůstalo u
snahy. A jestliže u nás jen pouštěl korunám žilou, tak je jasné, kdo se staral
o jeho finanční balanc, byl to stát, ten mu každý měsíc posílal dávky na blíže
nespecifikovanou nemoc. Než se tedy uchlastal.
Podnikání číšnické jsem zvládal, a došlo na krok, který
byl logický. Majitel chtěl stále své koruny, ale frmol a starosti od pondělí do
neděle mu už přestávaly vonět, chtěl být rentiérem a užívat si krásné ženy,
dítek a neřešit ucpaný hajzly, objednávat pivo a být smírčím soudcem pří
hádkách ožralých. Nabídl mi pronájem po roce služby. Dlouho jsem nepřemýšlel a
šel do toho. V devadesátých letech se ze mě stal podnikatel.
Získal jsem živnosťák na prodávání alkoholového moku,
k tomu provoz čtyř automatů. Sice na malém městě a s velkým nájmem,
který byl asi pětinásobkem průměrné mzdy, ale i tak, šlo o výdělek, který
nebylo radno pouštět do světa. Někteří závistivci po pár pivech rádi
připomínali, že oni mě živí více než je zdrávo a tím pádem bych měl poslat
rundičku do kola na přilepšenou. Občas nějaká šla, šlo v rámci
mezilidských vztahů o udržování pijící rovnováhy. Radši pustit kilo za panáky,
vlastně jen čtyřicet korun, to byla nákupní cena, a potom mít zase klid a stůl
deseti bardů dokázal porazit sud a dva lity zelený. Šlo o kupecký počty, který
mě šly vždycky dobře. Postupem času jsem zapomněl na čtyři roky technického
kreslení a mým životním průvodcem se stal počet zdolaných sudů dvanáctky a
desítky za týden, tužka s účtenkami, se kterou jsem vykresloval čárky za
desítku a křížky za dvanáctku, a pochopitelně také cinkání zlaťáků
v automatech.
Těchto jednorukých banditů bylo jako krys, v každý
čtyřce nějaký stál. Moc elektriky si nebral a hlavně vydělával. Chlap, někdy i
ženská, je tvor hravý, takže mincovník byl řádně zásoben. Jednou za čas někdo
vyhrál tři tisíce, pár stovek a byl král. Spíš si to tedy myslel. To, co do
toho naházel předtím, už neviděl. A co vyhrál, to většinou propil, pohostil
lid, který mu tleskal za jeho výkon, jak toho neřáda podojil a jak ví na něj.
To pak šťastlivec spustil teorii o zastavování jednotlivých válců a podobně.
Když jsem to slyšel, myslel si své. A proč vyvracet něco, když každý byl teď
spokojený. Jenže za pár hodin byla výhra prolítá hrdlem, a zbytek skončil zase
v bezedné kase automatu.
Pokud někdo myslí, že tenhle svět nemá perpetum mobile,
tak existuje, a je to lidská hravost snoubící se se závislostí. Jak říkám, byl
to zlatý důl. A utápěl se v něm lid prostý, dělnický, tak i vzdělaný a
vysokoškolský. Pán tvorstva je od přírody v tomhle směru veselý a hlavně
prohrávající, racionálně nemyslící a žalostně věřící, že překoná naprogramovaný
stroj. Vyhrávat nad tímhle prostě nešlo, a každý hospodský to věděl, proto se
taky nebránil těmhle svítícím potvorám. Stály, blikaly, lákaly a hlavně byly v
plusu. A ne málo. Švestky a různý další namalovaný ovoce na třech válcích bylo
jako naditá kráva, která dojila spolehlivě, žádný polotučný, ale plnotučný.
Avšak vše má dvě strany. Kdo chce hrát, musí platit, a
někdy taky nebylo na tyhle hrátky, kde šlo i o křečové žíly. Zkuste vydržet
stát čtyři hodiny u bedny, pít pivo jedno za druhým a kouřit jednu za druhou.
Vypít menší kanystr tekutin a plícemi prohnat skoro metr a půl tabáku není
žádný špás.
Kdo chce divadlo, musí platit, aby se dostalo do pohybu
to ovocné soukolí, jenž má většinou ale kyselé plody. A někdy taky dojdou
finance, pak přichází na řadu půjčka. Doma od manželky, kolem které pobíhají
dítka, to moc dobře nejde, na seznamu je tvor v tu chvíli nejbližší. Když
nepomůže spolu pijan, který už dvakrát kapsu otočil, tak nešťastlivec přichází
k výčepu. „Půjč mi dvě kila, mám to rozehraný, teď to dá, vím to,“ začala
většinou obehraná povídka. Po dalších dvou hodinách, kdy se u číslice 200,
objevilo deset čárek, jako když hrábne nemilosrdně hráběmi, přišel čas utnutí
půjček. Za prvé čekat na dva tisíce do výplaty nešťastníka, je dlouhá doba, za
druhé půjčit více je problém pro realitu návratu. Ale když se zastaví
půjčování, přichází na řadu reakce nešťastníků. „Teď jsem ti ho nakrmil a sám
si to večer vybereš.“ Frustrace ze ztráty několika tisíc byla většinou stejná.
Jen někteří to brali sportovněji. Těch bylo jako těch, co někdy vyhráli.
Automatový seznam výpůjček se někdy rozrostl do
impozantních rozměrů. Od pár stovek po tisíce. Člověk musel taky vědět, komu
půjčit, šlo o jeho peníze. Možná bych ještě někde našel ten kus čtvrtky, kde je
vše, od oka jde tak o deset tisíc. Ty jsou ale časem zapomenutý, tehdy šlo o
dost peněz, dneska asi pětkrát tolik, tipuju.
Když přišel Petr, distingovaný šedesátník, který
pravil, že jestli může dostat zálohu, tak nebyl nikdy odmítnut. Práci měl,
problémový nebyl a jeho slovo bylo vždy dobrou investicí. Opakem byl Ruda,
agresivní pijan, který když do sebe spustil pět litrů piv, měl jedinou tužbu,
mačkat vášnivě knoflíky jako při hraní na saxofon. Peníze měl, ale občas došly
a pak chtěl půjčit. Když říkám chtěl, tak chtěl, on nežádal. Jednou když jsem
odmítl jeho finanční plán, odešel na záchod.
Prásk.
Sundal mušli ze zdi. Nevím jak, ale z kusu bílého
porcelánu se staly stovky střepů. Poté odešel a peníze už nechtěl. Já si
oddechl.
Když přišel za dva dny, nepadla o demoliční minutce ani
zmínka. Já to nechtěl hrotit, on neměl čisté svědomí. Od té doby si u mě
nepůjčil, ale hrát nepřestal. Nebyl důvod, jinde mu půjčili, jedna hospoda
město nedělá.
V těch letech se začal rozvíjet trh s mobily,
i já měl jeden. Velká černá cihla s anténkou, která fungovala navíc jen
někde. Co si pamatuju, tak první mobil jsem viděl, i když, jestli se dá říct mobil,
to pochybuju. Měl ho jeden místní taxikář. Šlo o krabici, kterou musel mít
pořád při sobě, když čekal na kunčafty v hospodě, tak pěkně trůnila na
parapetu okna a lovila těch pár vln, co kolem kmitaly. Síla pokrytí v té
době byla značně nedokonalá. A při volání s tímhle batohem jeden taky
nevypadal nejelegantněji, ale v té době? Nebylo lepšího kinga, zvlášť,
když, byl jediný, byl prostě nepoměřitelný.
Nejlepšími ale také zároveň nejméně chápajícími hosty
jsou lidé z branže. Dokážou být štědří, ale také na židli stále sedící
jako přibití. Když přijde slina, zvláště po práci, těžko se jich zbavuje. Ze
zadního vchodu pivnice se přes dvůr dostalo do zadních dveří hotelu, který stál
vedle. A to byla cesta, která zvláště v zimě měla pravidelně vyšlapanou kolejnici.
Snad jen vánice z Alp ji mohla zasypat. Ta ale nepřišla. V hotelu
s několika hvězdičkami, nebylo jich moc, ale byly, tak bylo vše dražší a
kuchařský personál až po číšníky chodil na občerstvovací stanici do pivnice.
Taková rychlá první pomoc. Bílý střik pro šéfkuchaře Martina, který dokázal
zbourat dva litry za den a jeho chuťové buňky pracovaly i tak bez závad. Měl
dar, ochutnal a věděl. Jeho protějšek na směně byl průměrem, který je všude,
ale jako člověk? Nestojí o něm psát. Zkrátka falešný parazit.
Když se panstvo usadilo na chodbě vzadu u dveří do
chlaďáku, pilo se převážně lepší pití. Někdy přišlo i pět lidí společně a
majitel hotelu poté musel nasměrovat zaměstnance, tam kam patří a veselí
skončilo, ale ne na dlouho.
Po roce ale přišly problémy. Vidina vyššího nájmu a pár
dalších maličkostí mě dohnala k rozhodnutí opustit zlatý úl, kde stovky
včeliček v podobě pijících hostů dávali nadstandardní živobytí. Nastal čas
na změnu, ale zůstal jsem u kormidla hospodského. Ověřil jsem si, že jednat s lidmi
umím, dokážu pochopit, co chtějí, a tak jsem zabalil vše své, k tomu
servírku z hotelu, se kterou jsme se sbalili vzájemně a vyrazili směr
české horstvo.
Žádné komentáře:
Okomentovat