Dějství prvé a patrně překvapivé :-)

 Škola je za mnou, takže na čtyři týdny je klid, teď už jen projít zkouškami a bude vyhráno (píše Libor). První tři jsem udělal, na další tři čekám. Snad příští týden bude jasno. To je tak všechno co je k napsání, ale abych dal více do placu, tak sem něco hodím navíc.
 Než jsem dorazil do končin zdejších, tak jsem se živil psaním, tady tenhle sport provozovat nemůžu, bohužel, ale i tak jsem si něco napsal, abych nevyšel z tempa. Dám na blog jen čtyři kapitoly, jednu každý víkend. Možná to bude mít další vývoj, možná ne, uvidíme podle reakcí. Dneska tedy první. Někdo se v tom možná pozná, někdo ne, něco je pravda, něco ne, něco je vymyšlené, něco přibarvené. Prostě jsem si krátil australskou chvíli, to je tak jediné, co má společné s blogem o žití v Austrálii :-)

Takže dějství prvé

 První den do práce, konec prázdnin, dva měsíce sladkého nicnedělání jsou v trapu a já vstupuji do života, jak slyším ze všech stran, do dospělosti, kdy je konec studentského lelkování a přichází realita. Konec brigád a nástup do fabriky, mikrometr a posuvka do dělnické klopy a směr mistrova kancelář, kterou se táhne závan solviny a oleje ze soustruhů a fréz. Tady mám prožít celý život od pondělí do pátku od šesti do dvou. Je mi devatenáct a jdu radit padesátiletým chlapům, kteří by mě nejradši sežrali.

 Oni s učňákem, který je prsknul do světa pracovního procesu před třiceti lety. Za tu dobu ale našli a poznali to, co vás žádný profesor se třemi společensky ceněnými zkratkami před jménem nenaučí. Teď tu mají mě, jeden z řady, který se možná časem vyklube, teď je to ale ucho, kterému se dělá při tom všem sucho v krku.

 Jsem tady po čtyřech letech studování, abych jim radil, tohle nemůže dopadnout dobře, je mi jasný od začátku. Po seznamovacím kolečku s mistrem po mém novém pracovišti, což byla lisovna, šroubárna, frézovna, hala se soustruhy a samozřejmě výdejna, místo, které patří převážně ženskému dělnictvu.

 Byl jsem zhlédnut od hlavy k patě všemi, snad jen v kantýně jsem prošel při obědě jako jeden z davu. Stejný oděv, oděv modrých montérek a špinavých rukou – u okénka jsem strčil do umaštěné umělohmotné misky umaštěný lístek, na který jsem vyfasoval roštěnou s rýží. Plesk, tři kopečky bílé rozvařené hmoty a šel dále. Další - zazněl rozkaz kypré výdejkyně v bílé čepici.

 Stejně jako ráno při fasování pracovního mundůru – rutina, nuda, nezájem. Teď jen stahovací okno, které dělí hygienické místo od šmíru, kde každý měl jen ten svůj tunel, jídelní tunel, který začínal a končil s velikostí talíře.

 Ráno v šest nikdo v kolbence metr radostí vysoko neskáče a v poledne u oběda si zase kuchařky jen přejí jediný, aby si nikdo moc nepřidával. Malá domů pro domácí zvířectvo v čele s narůstajícím pašíkem se prostě počítá.

 Oběd jsem musel zapít teplým čajem, nic jiného nebylo. Tmavá voda nespecifikované chutě, značky, kvality z třicetilitrového sudu, který tu stál na dřevěné stoličce týdny, měsíce, roky. Mimochodem teplý čaj byl i ve škole. Nevím, jestli to byl nějaký hygienický předpis nebo ještě zlozvyk z dob předsametových, který někdo nestačil odklidit, ale teplý čaj po všem. Buchtičky se šodó – čaj, řízek zapitý čajem, roštěná – čaj, svíčková - čaj, kuře – čaj. Když si na to po letech vzpomenu, chce se mi zvracet. Divím se, že tehdy nebyly všechny jídelny poblitý od pondělí do pátku. No, nebyly. Nikdo nad tím asi moc nepřemýšlel. Dnes je moderní zase voda z kohoutku, což po řízku taky není zážitek na michelinskou hvězdu.

 Oběd jsem vyfasoval na smradlavý a pár lety oběhaný tác. Menu, které se točilo s železnou pravidelností, do rukou vzal hliníkový nástroje a šel si hrcnout ke stolu. Stolů bylo tak padesát v místnosti o velikosti basketbalového hřiště, kultura stolování byla ještě v plenkách. Výzdoba ponurá, která obsahovala pár plakátků s ovocem a hesla typu – mrkev je dobrá na zrak, hygiena půl zdraví a podobně.  Výběr stolů byl, to jo, jen ten umělý a čtverečkovaný ubrus byl všude. Byla to jako mantra. I po letech bych onen odér poznal – jeden hadr přejel ráno všechny stoly, tohle nešlo odstranit ani tím nejsilnějším čističem, tedy všemocným savem, které tady svoji bitvu prohrávalo. Zde existovalo jediné a radikální řešení – vymalovat a vyměnit. Případně zbourat.

 Mistr mi dal tabulky, abych se vzdělával. Snažil jsem se, fakt, měl jsem chuť dokázat, že nejsem pako ze školy, že maturitu nemám pro ozdobu, jak se později přece jen ukázalo. Čtyři roky odborného studia se smrskly do dvou týdnů pracovního procesu v podniku na vysokozdvižné vozíky. Možná jsem stanovil světový rekord. Já byl v podstatě jako vrcholový sportovec. Ti se taky čtyři roky připravují na olympiádu, na které jsou poté pár dní. Akorát, že já nedostal medaili, taky nebylo za co.

 Po týdnu, kdy jsem snil, že já se neztratím, jsem se začal pomalu ztrácet a s každým ránem a budíkem po páté a navlíkáním montérek jsem více a více zjišťoval, že tady nebudu moc platný, že já státní HDP nezvedu ani o píď a že opustím tenhle svět fušek při práci a fušek po práci. Když jsme u fušek. Tolik domácích traktorů, všemožných zahradnických hybadel může být jen u nás. Každý to věděl, každý měl to svoje máslo na hlavě, a tak vítězila kolektivní vina. Žádný že jen za komunistů, tohle jelo a jede i v kapitalismu. Vrátný za lahvinku pustil kus hřídele v batohu o standardní velikosti, ačkoli hřídelka měla něco přes metr batohu. Ono když vám slunce zalije zrak, není nic vidět, jeden taky musí občas zvedat telefon, jeden to prostě nestihne, pane řediteli, opravdu. A když bylo nejhůř? Šup s tím přes plot a pak si to jen v klidu vyzvednout s nočním šerem v zádech.

 Takže ve druhém týdnu své pracovní dospělosti jsem učinil rozhodnutí, končím. V práci radost neměli. Nová krev nevydržela a zase vyskočil průměrný věk zaměstnanců. Mzda přesahující čtyři tisíce bude přidělena nové krvi. Doma padlo menší zděšení, otcův sen se rozplynul. Synátor se nestal následovníkem řemesla. Druhé zklamání, ani druhý potomek neudržel strojírenské lano a pustil se do jiných vod, ten šel zase tam, kde většinou ti ve stejnokrojích hledají sígry a za to pak dostávají pecky, které jejich manželky s láskou leští, protože vědí a počítat umí, že jde vcelku o stabilní živobytí, které bývá ohroženo jen rotací ministrů na ministerstvu. 

 Druhé domácí polknutí padlo při zmínce o novém pracovišti. Většího pochopení jsem se dočkal u otce, přece jen byl to pravidelný návštěvník, navíc jsem měl jít do jeho domovských picích zdí, takže mě mohl mít pod kontrolou. Nebo já jeho, záleží na pohledu.

 Ne že bych byl floutek kalící a hospodami otřelí, ale jak se ukázalo, na pár dalších let se mi výčep, panáky s rumem a zelenou, chlapi neustále a marně bojující s výherními automaty, staly průvodcem mého života. „Budeš pořád smrdět,“ dostalo se mi do vínku od mámy na cestu. Měla pravdu, ale šlo o můj život. Nejdříve nechtěla chodit do toho alkoholového doupěte, ale nakonec povolila, nosila o víkendech i obědy. To jsou holt mámy, tohle křídlo neuvadá.