Dal jsem se na výchovu. Tasím barevnou nohu v ohrožení

 

 Zmatek barev na pravém stehnu zabírá. Tmavý terč, kolem kterého se to hemží koláží jako ze školních vodovek z prvního stupně. Pozdrav od vlčáka z minulého pondělí se zaceluje pomalu, ale jistě. Že pomalu, má svoji výhodu.
 Přijedu, zazvoním, slyším štěkot, jdu dál od dveří, vyjde majitel a pes se mu motá kolem nohou. Požádám ho, jestli by mohl zavřít dveře za psem. Na to mi každý odpoví, že ten jeho je miláček, on jen štěká, je malý, je vycvičený, nikomu nikdy nic neudělal. To jsou nejčastější odpovědi. Tamti dva předtím taky nekousli, až to přišlo, pokud si dobře pamatuju.
 Polovina pochopí a zavře dveře, druhá se usmívá a musí přijít na řadu argument, že mám špatné zkušenosti. Když ani to nezabere, je tu nejtěžší kalibr  - vykasám kraťasy, natočím se, pravačku strčím dopředu a jsem ticho jako pěna. Po chvilce, když on, ona zří ono barevné překvapení, na chvíli zcepení, já si počkám, vychutnám si jejich překvapení a jen v poklidu dodám - minulý týden německý ovčák.
 Pak čekám.
 Po této větě se většinou slabší pohlaví podlomí krapek v kolenou, podívá se mi do očí a vše je jinak  - chudáčku, jak se to stalo, jsi v pořádku? To je strašné. Samozřejmě že dveře zavřou bez zbytečného reptání.
 Tahle psychologická hra pomáhá, dělám ji z jediného důvodu, aby příště pes zůstal doma a já nemusel poslouchat, že ten jejich pes je..... proto jsem rád, že ještě noha není zahojená. Když budu ještě týden jezdit s tímhle představením po tom svým okrsku, denně mám tak tři ukázky a tři překvapené a udivené tváře, tak snad bude časem bezpečněji i bez kolotoče proseb.
 Ale ne každý pochopí i po názorné ukázce.
 Minulý týden se mi jedna slečna pubertálního věku vysmála do očí, zkousnul jsem to, myslel si své, ale dneska už ne. To byl pro změnu zase opačný ročník. První to měla pár let od narození, druhá pár let do definitivy :-).
 Zazvoním, ona otevře, slyším štěkot psa, bylo jasný, že to je něco menšího vzrůstu, ale nedělám rozdíl - i malý má mordu a zuby. Přišla obligátní prosba se slůvkem - prosím - o zavření dveří. Nic. Přišla věta o špatných zkušenostech. Ona, že ten její je malinký, je jen hlasitý. Já trval na svém, ona se smála mému strachu, tak jsem vytáhnul stehenní zbraň.
 Jenže poprvé nezabrala. Ona? Nestresuj se, to je dobrý, jen pronesla. Má empatie, slušnost, asertivita? Vše v jednom mžiku šlo k šípku rychlostí sprintera Bolta. Hlas, který nabral trochu na hlasitosti a nasranosti, dámě oznámil, že já balík nepotřebuju, že pokud psa nezavře, vypíšu ji kartu a může si balík vyzvednout na poště. Potom ať si na mě klidně podá stížnost. Asi bylo vidět, patrně má dvojitá V žíla na čele, což je poznávací znamení, že nejsem moc naladěný na déletrvající konverzaci o zavírání dveří a jejím psisku, který zatím v baráku řval na lesy a vyžadoval si pozornosti.
 Asi jsem byl přesvědčivý.
 Zavřela.
 Stejně na mě hodila pohled, který nebyl zrovna milující, ale já byl spokojený, pes byl za zavřenými dveřmi. A kdyby podala stížnost? Pes v baráku, na zahradě, v bytě? Neprůstřelná zbraň v rukou pošťáka. Zvláště tady, kde si na bezpečnost zvláště potrpí. My máme podobný předmět ve škole v každým termu.
 Přemohl jsem se, popřál pěkný den a jel dál. Uvidíme, co bude příště na téhle adrese.   Zatím ale probíhá výchova zákazníka s jednou vybarvenou nohou :-).