O půl pátý ráno (spíš ještě noc) nemám moc sil na vybavování. (píše Libor). Ve čtyřo vstanu, snídaně, převlek do pošťáckého, nasednutí do auta a odjezd směr depo. To vše s minimem živých buněk, miliony jich ještě v tuhle dobu spí. A to při stavu, kdy za cestu potkáte deset aut, tři cyklisty a dva běžce. Cyklisti vyjíždějí strmý kopec k depu, aby ho nemuseli v rámci tréninku dávat za slunce a šílení běžci chodit běhat takto před prací. Více nepotkám. Ale stačí jedno auto a člověkem vmižku hází adrenalin.
Jedu po Sydney Roud, vím, že další světla zahýbám, jedu tak nějak po paměti. Najednou ale za mnou zmateně blikají světla několika barev, kouknu do zpětného zrcátka a je mi jasno. Dám blinkr, zajedu k levé straně, vypnu motor a čekám, nevycházím vstříc návštěvě. V hlavě už mám, jak budu vysvětlovat, že mám mezinárodní řidičák a ne australský. Jo, policie si mě zastavila. Otevřu dveře, pozdravím a on, ten muž ve stejnokroji - pil jste? V ruce drží scener, stejný skoro jako mám já. Akorát, že já si do něj ukládám balíky a on balíky, který chytil pod vlivem. Ne, jedu do práce, pravím. Jeho pravačka se zvedla a už jsem měl plastikovou krabičku s elekronkami uvniř u pusy. Tak jsem chtěl začít dýchat, ale nebylo třeba náustku, stačilo do trubičky promluvit. Dvakrát jsem si napočítal do tří a překvapivá schůzka skončila. Nevinen, alkohol neprokázán. Tak skončilo třicet sekund, které mě vytrhly z polospánku. Pak už jsem nezabral...
Žádné komentáře:
Okomentovat