Tři v jednom. Tím myslím tři témata v jednom textu. Tedy v tomhle (píše Libor). Nejdříve ke škole. Zápočty jsou minulostí, ve středu jsem dodělal poslední, zda budu úspěšným se teprve ukáže. Obavy visí nad účetnictvím, tam bych na sebe moc dolarů nesázel, ale snad bude mistr Pettitte v dobré náladě, až to bude číst. Další kolo zkoušek je za tři týdny, opět tři předměty, potom sedm týdnu letních prázdnin.
Druhá věc, dneska jsem poprvé pošťačil - vyfasoval jsem balíky, dostal mapu, klíče od dodávky, scener, instrukce a hned jsem zabloudil. Jo, jo. Moc dlouho to netrvalo. Tak jsem se uvedl v nové práci. Šinu si to po hlavní, vím, že až uvidím určitou ceduli, tak mám zabočit, bude tam začínat zástavba, dostal jsem ještě dobrou radu na cestu. Taky začínala, ale to bych nesměl zapomenout, že na světlech jsem měl doleva. Já jel rovně, bylo mi to divný, ale nějak toho bylo moc na jednu plešatou hlavu, která šla spát v jednu a vstála ve čtyři, navíc jsem si musel koupit budík, a ten když ráno zazvonil, tak jsem si myslel, že se mi v srdci prohodily síně s komorami, trojcípá chlopeň se zdvojjnásobila a dolní dutá žíla dostala zácpu. Hroznej pocit, horši než když se na nádraží mlíko srazí.
Takže jsem jel a jel, pak volal šéfovi, pak zase jel a jel, pak volal on mě, pak jsem jel a jel a já volal. Nakonec jsem zastavil a on si pro mě přijel. Po pár úsměvech jsme dojeli do tížené lokality, ukázal mi poštu, kde se vrací balíky, vedle sedící Asiat, který byl v tréninku, tak se docela bavil, krapek se na mě usmíval - jakože to se stane. Stane, to má recht, ale při tom jeho úsměvu mu nebyly ty jeho oči ani vidět :-).
Po tomto asi devadesátiminutovém extempore, za který jsem placen, jsem už přešel taky k práci, dost bylo projíždění po Sydney. Ale mělo to něco do sebe. Po delší době jsem tady zase řídil, tak jsem si to osahal, navíc tentokrát nemám auto s automatickou převodovokou ale manuálem, ale neřadím pravou, ale levou rukou, takže jsem se procvičil. Že jo.
Třicet balíků jsem roznosil asi za dvě hodiny. Mapu stále na očích a hledání čísel baráků, ulice, to teď bude moje bystření paměti. V poledne jsem vrátil auto a namířil si to domů, a spokojen! Baví mě to, sice začátek byl z kategorie - blbeček - ale co, kdo je neomylný, může mi napsat a přijet si to zkusit. Teď se ještě z těch třiceti balíků dostat na 150, což je cca norma na slušný výdělek.
A to třetí. Jak už to u mě bývá, zase půjde o práci. Včera jsem přišel do Mexika, hodil se do gala a vzal si mě k sobě mamažer. Něco jsme probrali a já šel k dřezu. Po šichtě si mě zavolal druhý manažer, něco jsme probrali a výsledek je ten, že budu přeřazen z kuchyně od pomocníka a myče do restaurace jako číšník. S tímhle výhledem jsem před pár týdny do Mexika přišel, bylo mi přislíbeno, že to je možný. Potom se objevila možnost kuchaře, ale po mém zmenšení úvazku tato možnost padla, včera už zaučovali někoho jiného.
Namítal jsem, že se necítím s angličtinou, navíc jsem si už zvyklnul v kuchyni doplňovat sám od sebe energii a kalorie - tam kuřecí, co tohle hovězí, tohle nevypadá špatně, tady jen trochu. To jsem si ale nechal samozřejmě pro sebe. Bylo mi řečeno, že spokojenost se mnou, více to rozebírat nechci, nemám tohle moc rád. Takže až za mne seženou náhradu, čeká mě roznášení mexického jídla padesát metrů od pláže Manly. A taky budou dýžka, bylo mi řečeno, což se vždycky hodí, hlavně člověk nebude tolik vyřízenej jako pomocník v kuchyni. Tímto končím čtvrteční psaní, jdu obědvat. Nazdar.
Žádné komentáře:
Okomentovat