 |
| Vessel Café je jen malá součást velkého komplexu |
Jeden z nich (jména už jsem dávno zapomněl) mi ukázal myčku a v rychlosti ukázal, kam jaké nádobí patří, což jsem ostatně ještě zjišťoval v následujících minutách poté, co jsem začal tradiční dishwasherskou rutinou.
Když jsem se blížil k závěru s první špinavou várkou objevila se mi pod rukama přepravka plná žampionů a nůž. "Až budeš mít zhruba umyto, nakrájej, co stihneš", zněl požadavek. Takže jsem si utvořil relativní čisto na pracovní ploše, umyl největší kusy nádobí a když jsem dokrájel žampiony, říkal jsem si, že to celkem jde. V momentě, kdy jsem sám sebe ujišťoval, že se mi vstup celkem vydařil, přišla šéfka kavárny a říká abych si s sebou vzal všechno, co mám s sebou a šel s ní. Teď se dozvím, jak jsou se mnou spokojeni, myslel jsem si. Ale ne.
"Pojď ukážu ti druhou kuchyň," a už jsme kráčeli stravovacím komplexem do jiného křídla, takže jsem zjistil, že Vessel Café je pouze kapkou mnohem většího kolosu. Ocitl jsem se v kuchyni, která v porovnání s tím, kde jsem myl naposled - tedy v porovnání s rodinnou italskou restaurací - působila mnohem profesionálněji. Fabrika na jídlo plná kuchařů (bylo jich tam asi 6), kteří podle "Polreichovského vzoru" odpovídají svému nejvýššímu na jeho příkazy slovy: "Yes chef" (Ano, šéfe).
 |
| Dá si někdo dobrou brazilskou kávu? |
Od šéfové z kavárny si mě převzal šéf kuchyně - "Tady je tvůj prostor," řekl pouze, poplácal mě po ramenou a dodal- hodně štěstí. O co kráčí jsem pochopil hned - Hromada špinavého nádobí po levé ruce, dřez uprostřed a myčka po pravé ruce. Za zády celá kuchyň a armáda v bílém, která stále nosí "novou špínu." Uvědomil jsem si jak cenné pro mě byly v tenhle moment zkušenosti z předchozího mytí. Bez určitého návyku a systematičnosti bych tady ve vyšším gastronomickém levelu určitě neobstál.
Když se mi podařilo, alespoň z části odbourat špinavou horu, začal se šéf zajímat - "Jakže se vlastně jmenuješ a odkud jsi?"...Doufám, že jeho zvýšený zájem pramenil z toho, že bude chtít využít mých rukou dlouhodoběji. Řekl jsem mu, že mám studentská víza a on říká: Tam je ten 20 hodinový limit týdně viď? Jo...odpověděl jsem....ALE....a chtěl jsem dodat, že mi ten limit nebrání pracovat víc, ale ani jsem to neřekl a šéf říká ...Já vím, já vím....snad myslel na to samé, co já :). Zhruba po dvou a půl hodinách u dřezu jsem se s šéfem rozloučil, cestou z kuchyně mi ještě stačil říct, že se jmenuje James a že mi zavolá v pondělí a dostal jsem domů na vyplnění nějaké formuláře, což je doufám známka toho, že by tu se mnou mohli do budoucna počítat.
Byl jsem také v Sydney Dance Lounge, kde mi vyhověli a interwiev se přesunulo na pozdější hodinu jenže když jsem dorazil, tak jsem se pouze od šéfa kuchyně dozvěděl, že jsou momentálně sice nějací lidé téměř na odchodu, ale zatím je prý plný stav, takže se mi prý případně ozvou později.
Alespoň jsem ale na druhé štaci zjistil, že u Harbour Bridge stojí maxi loď.
 |
| To maličké zubaté za lodičkou je slavná Opera - pro srovnání |
Žádné komentáře:
Okomentovat