Stoupající křivka počtu balíků se zatím zastavila na čísle 71, tolik pondělek, zítra prý devadesát, pravil šéf, když jsme debatili před polednem na neplánovaném setkání na konci mé rozvážky. (píše Libor)
Tentokrát jsem nebloudil, tempo jsem měl slušný, už jsem si vypomáhal, že jsem nejezdil otrocky po ulicích, ale zajížděl jsem si, až se to stalo. Ssssssssssssssss, levá strana dolů, nájezd ke krajnici a levé přední kolo opustil stlačený vzduch, který je tolik potřeba pro jízdu po čtyřech. Co teď? Samozřejmě, výměna. Jenže já nejsem kouzelník Kožíšek a rezervu po kapsách nenosím. Tomuhle autu totiž rezerva chyběla, k tomu se nechtělo zvedat ani zvedáku, takže už chápete, proč ona předpolední neplánovaná debata. Šéfík přijel, přivezl kolo, zvedák, vyměnili jsme, poklábosili a já jel rozvést posledních pět balíků, který mi zbyly v autě. Hodina byla ta tam, ještě že jsem placený zatím od hodiny. Ale tuhle si nenapočítám,asi by mě ty dolary pálily v australské kapse.
A ještě jedna jobovka. Tentokrát se školního ranku. Donesla se ke mně informace, že zápočet z účetnictví většina osazenstva neudělala, což mistr Pettitte prý nese dosti nervózně, na jeho svraštělém čele vyrazila další vráska a kredit nebyl mnoha lidem napsán, ti jsou tak nyní v debitu. Ale tím si teď nejsem jistý, protože já tomuhle koníčku s čísly moc nehovím. Pettitte prý naplánoval na příští týden repete zkoušky. Jindy se opakuje pro velký úspěch, teď to bude naopak. Pokud budu muset opět zasednou a psát, tak to nebude oříšek, ale ořech.
Žádné komentáře:
Okomentovat