Dnes ráno jsem vyrazil na plánované interwiev kvůli pozici kitchenhanda (píše Honza). Ještě předtím jsem však stihl poslat slušně řečeno "k ledu" pekárnu. Ozvala se Hana z pekárny: "Čau Honzo, co je s tebou, proč se nehlásíš," říkala. Odvětil jsem, že dohoda jasně zněla, že nemám nikam volat, že mi sami zavolají, až budou mít jasno, jak se mnou naložit.
Náhle přišla změna taktiky... "No, mluvila jsem s Peterem, prej ti několikrát volal a ty mu nezvedáš telefon." Po téhle větě mi bylo jasné, že v téhle pekárně dělat nechci. Když mi někdo začíná lhát ještě dřív, než jsem tam vůbec nastoupil, tak mi opravdu nestojí za to. "Pokud by mi někdo volal, zřejmě bych tu měl nějaké zmeškané hovory, ne? vznesl jsem dotaz, na který jsem ani nečekal odpověď. Potom se moje potenciální nadřízená pokusila dělat, jako by se tedy vlastně nic nestalo a začala mi plánovat směnu od dvou od rána a jestli se tam tedy dostanu. Řekl jsem, že jsem považoval několikadenní nezájem z jejich strany za jasný vzkaz - nepotřebujeme tě, takže jsem si začal hledat jinou práci a právě jsem na cestě na pohovor. Tímto považuji kapitolu pekárna za uzavřenou.
Další část dne jsem strávil v kožené sedačce personální agentury, která má za úkol sehnat personál pro nějaký hotel na Wolli Creeku. Korejka mě přivítala, nabídla kávu, kterou nepiji, takže musela vytáhnout z vlastního šuplíku pytlík zázvorového čaje a tím jsem nepohrdl. Potom jsme chvíli čekali na člověka, který se mnou měl pohovor vést, jenže jsme se nedočkali, prý zřejmě uvázl někde v autě, takže pohovor se nakonec konal jen mezi námi dvěma. Angličtina Korejky nebyla stoprocentní na což už jsem si zvykl ze školy a nemusel jsem hledat mnoho neznámých slovíček, kterými by mne zasypal nějaký ozík.
Hlavní problém, kolem kterého se stále točila byla doprava z práce domů, protože práce, kterou bych potenciálně vykonával by byla od 5 odpoledne do dvou do rána. Zopakoval jsem, že Wolli Creek je 20 minut pěšky od mého domu, takže s tím není problém. Další otázky byly celkem běžné. Co se týče práce, smlouvu bych prý měl s agenturou, která poskytuje hotelu zaměstnance a dostával bych zřejmě standardních 15 dolarů na hodinu. Vzhledem k práci od 5 do 2 by hodin bylo požehnaně....a dotaz byl také na práci o víkendech, což je kvůli škole složitější, ale vyšel jsem potenciálnímu zaměstnavateli vstříc a řekl, že by se nějaké řešení najít mohlo.... Takže uvidíme, závěry našeho přijemně probíhajícího rozhovoru prý slečna předá bossovi a ten se mi v případě zájmu ozve. Nezbývá než čekat.
A teď o plánech na večer. V zařízení jménem Sollarium se dnes koná jedna z největších studentských haloweenských party. Nemám rád tenhle americký svátek, ale celý dům z Turrely dnes míří do Sollaria, takže nebudu výjimkou. O poznatcích a zážitcích možná jindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat