Nečekaný pátek a kus soboty jsem si prožil (píše Libor). Na půl pátou jsem naklusal do roboty a jel hákovat. Dnes tři adresy, práce i s jízdou na sedm hodin. První kancelář dopadla dobře, žádné vzkazy od nespokojených slečen, že jim bylo pohnuto o pár centimetrů s šanony, že monitor není ve správném a přesně nastaveném úhlu. Po zapnutí alarmu ve skladu se neozval ohlušující hukot, takže jsem valil na druhou štaci. Za 25 minut jsem si pádil po chodníku s náčiním a po necelé hodině jsem usedal znovu do dodávky. Poslední adresa, ta u psychologického centra.
Zaparkoval jsem, otevřel zadní dveře, vyndal věci z auta a pak to přišlo, rána jako kráva, narazil jsem hlavou o otevřené dveře. Vyprávět, z čeho jsou dvěře od auta asi nemá cenu, tudíž ani nebudu pitvat, jaká reakce mohla přijít - do prdele, já se na to vyseru - slyšelo část města Sydney. Odhodil jsem mop, sáhl po kapesníku. Krve bylo dost, když jsem přijel domů, tak jsem do odhadl na dva tři štichy. Ale má hlava už jich pár má, tak se tahle jizvička aspoň neztratí. Když jsem se srovnal, tak jsem šel na dvě hodiny ještě uklízet, ale jak jsem byl nějak vedle, tak jsem stehnem nabral dubový stůl, takže další proklínání a jelito jako prase. Když člověk nemá stres z práce, tak si sám ublíží.
O půl 12 jsem skončil a vydal se k vlaku. Jeden jel za hodinu, druhý ještě o něco déle. Takže ideální nápad. Zašel jsem do hospody (poprvé za dva měsíce tady), nejdříve mi ochranka u vstupu prohlédla batoh, až poté jsem vstoupil, kde k překvapení probíhal koncert. Odhadl bych to na australské Tři sestry, fakt to bylo dobrý. Já na stojáka do sebe hodil dvě pinty a přemýšlel, jestli popojedu vlakem nebo objednám další pivo. Vyhrál vlak, přitom jsem měl docela chuť se zhulákat, prostě vypnout. Jo, pivko stálo 6,50. Matně si vzpomínám, že za tuhle cenu jsem asi před 15 lety prodával v lidovce nymburskou desítku. Akorát, že ta byla za koruny, tenhle Guinnes byl za dolary.
Jak jsem tak v té uřvané hospůdce stál, tak jsem si rozjímal, na půl hodiny jsem přehodil v hlavě výhybku, pohupoval se v bocích, sledoval cvrkot v našlapané knajpě, viděl hloučky bavící se o ničem, přitom ale spokojené, pochopil jsem, že uklízení nebude mým vyvoleným povoláním v životě. Ne že bych si předtím myslel, že jo. Dal jsem si tady na začátku půl roku na rozkoukání a atd., ale jestli celou dobu vydržím u téhle práce, to tedy nevím. Z Čech to vypadá hezky, že je člověk u klokanů, ale všechno růžové tady není. Někdy to je na palici, ale to je i v Čechách, takže ono to je vlastně jedno, Něstěžuju si, sám jsem si vybral, že odjedu a opustím pohodlí, ale někdy má človek stav, že by se ožral. Přesně jak jsem to měl v té hospodě pár minut před půlnocí.
Měl jsem jet o vlak dýl a ještě tam dvě kopnout...příště :-). Teď jdu ale spát, jsou skoro dvě hodiny ráno a před námi víkend, tedy žádná práce, tedy ta za peníze!
Žádné komentáře:
Okomentovat