Tři kanceláře ve středu byly na programu. (píše Libor) První dvě dopadly podle představ, u třetí mě čtyřikrát vyzváněl alarm. Zadal jsem kód, ale za pár minut řev jako na diskotéce. Proti minulému týdnu firma přidala jedno potvrzení kódu navíc, což jsem nevěděl. Ale je pravda, že na displei se novinka objevila, ale já ji nečetl. Prostě jsem nacvakal kód a šel si po svým jako vždycky, chyba. Případ byl ale vyřešen a já uháněl na vlak v 0:11.
Jel na čas, což se v tuto hodinu cení, přejel jsem do Sydenhamu, vyjdu si schody a civím na tabuli, odkud mi jede další spoj. Ale nikde nic. Asi zase nějaké opravy, říkal jsem si. Jenže. Jeden vlak přijíždí, beru dolů schody po dvou chvatem, kouknu na obrazovku, kde se vždy píše, kam vlak jede. Ale televize černá jako noc a nádražák žádný v dohledu.
Frajer z vlaku pískl svižně do píšťalky, dveře se pomalu a jistě zavřely a za pár sekund jsem viděl jen menší a menší a menší dvě světla, která jela osvítit jiné nádraží.... " Kam jedete," vznesl dotaz chlapík, který nádraží hlídal. "Potřebuji do Turrelly," pravil mu já. On zvedl ospale ruku a ukázal prstem na menší a menší a menší světla. "To byl váš vlak," k tomu dodal....ten vlak jel do Turrely.
V té chvíli se mi začala vařit krev v krapek unaveném těle. "Na tabuli žádný vlak nesvítil," vyhrkl jsem na něj.
Jak mám poznat podle mašiny a osmi vagónů, že jde o můj vlak. Z kávové sedliny se čte budoucnost, to samé z ruky, ani jedno neovládám, natož věštit z přední masky australské několika tunové mašiny celé ze železa. Vyrovnaný ochránce mi doporučil, ať si dojdu stěžovat, což se mi opravdu v půl jedný nechtělo. Takže jsem pro sebe proklel australské železnice až do poslední kolejnice. Ale situaci to k (ne)překvapení nevyřešilo.
Počkal jsem si na jiný vlak, dojel na nejbližší zastávku od Turrelly a pochodoval pěšky. Jediné plus je, že poprvé jsem šel tuhle procházku asi 25 minut, teď už jen patnáct.
Žádné komentáře:
Okomentovat